Blog

„Ročně připravíme 300 kufříků pro odložená miminka,“ říkají zakladatelky projektu Život v kufříku

16. 8. 2022 14:05

Až 500 dětí každý rok opouští porodnici bez svých biologických rodičů. K pěstounům, adoptivním rodičům nebo do kojeneckého ústavu si s sebou nesou jen propouštěcí zprávu z porodnice. Nedozví se z ní ale, jak přišly na svět, jak vypadaly jako miminka ani kdo je choval v náručí místo maminky či tatínka.

Proto vrchní sestru Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Michaelu Chmelařovou napadlo schraňovat jim první vzpomínky. Martina Opava s Ivou Barnincovou z Nadačního fondu LA VIDA LOCA poté její myšlenku zrealizovali do projektu Život v kufříku — dětem už od roku 2015 spolu se zdravotníky plní kufříky porodním náramkem, fotografiemi, prvním dudlíkem, oblečkem nebo hračkou, kterou uháčkovala jedna z dobrovolnic, a spoustou osobních předmětů a vzkazů. Zásilkovna v rámci Nadačního fondu Simony Kijonkové projekt Život v kufříku podpořila 50 000 korunami.

Při příležitosti předávání šeku jsme pozvali k rozhovoru zakladatelky Nadačního fondu LA VIDA LOCA Martinu Opava a Ivu Barnincovou a account manažerkou fondu Karolínou Kapitánovou.

Jak vznikl nápad na projekt Život v kufříku? Co bylo tím prvotním impulsem? 

Martina: Nápad uchovávat odloženým miminkům jejich vzpomínky na první dny po narození je přirozenou iniciativou novorozeneckých sestřiček po celé ČR. My jsme se o této iniciativě dozvěděly od tehdejší staniční sestry Michaely Chmelařové z pražské FNKV. Míša mi o kufříčcích pro odložená miminka vyprávěla při mé těhotenské masáži již v roce 2011. Ale až v roce 2015, po tom, co jsem se sama stala maminkou dvou dětí, jsem se začala této myšlence více věnovat. Společně s Ivou Barnincovou jsme cítily nesmírnou touhu pomáhat a po setkání u kávy s Míšou Chmelařovou bylo jasno. Na Vánoce 2015 jsme založily Nadační fond LA VIDA LOCA s cílem vytvořit udržitelný projekt Život v kufříku a zapojit do něj 60 stěžejních porodnic v ČR.

Život v kufříku

Kufřík symbolizuje vazby, vztahy, komunikaci, životní příběhy a kotvy tolik důležité pro sebepřijetí a identitu každého z nás. Projekt je primárně cílen na ty nejzranitelnější – novorozence, které opustili biologičtí rodiče.

Kolik kufříků ročně najde své nové majitele?

Karolína: Průměrně ročně připravíme 300 kufříků pro odložená miminka do celkem 60 zapojených porodnic v celé České republice. Třeba v Praze se ve všech zapojených porodnicích jedná o 60–70 kufříků. Jsou to poměrně vysoká čísla, která bohužel neklesají.

Necítíte s kolegyněmi v týmu někdy smutek z toho, že je v ČR stále relativně hodně dětí odložených hned po porodu? Jak bojujete proti tomu, abyste si jednotlivé případy nebraly příliš osobně a neovlivnily vás tak více, než je zdrávo?

Karolína: Smutek samozřejmě cítíme, ale pokaždé když připravujeme kufříky pro miminka, tak naopak vnímáme, že děláme něco, co má smysl, že díky kufříku bude mít ten malý človíček uchovány první vzpomínky. Právě díky těmto kufříkům se děti mohou dozvědět, kolik vážily u porodu, jestli měly vlásky a jak vlastně vypadaly. Takové otázky napadají většinu z nás a máme možnost se na to zeptat v naší rodině. Opuštěné děti se tyto věci dozví právě z našich kufříků. Kufřík je vlastně nástrojem, aby všechny tyto informace byly uchovány.

Co takový kufřík vlastně všechno obsahuje? Kdo tvoří jeho náplň? 

Karolína: Každý kufřík je jedinečný, je kompletován a připravován v našem nadačním fondu a tvořený individuálně s péčí pro každé miminko. Kufřík obsahuje první obleček, dudlíček, lahvičku, ručně vyráběnou hračku, fotoalbum, kam sestřičky a lékaři dávají první fotky miminka, a unikátní památníček z dílny našeho fondu. Památníček je originálem velmi citlivě připraveným, vychází ze zkušeností a doporučení pěstounů a odborníků různých profesí. Zaznamenává první 3 roky života dítěte, je ručně vyráběn a nese název „Moje cesta začíná“. 

Zapojujete i dobrovolníky, např. babičky, co šijí, háčkují či pletou?

Karolína: Ano, hračky a oblečky pro miminka připravují nejen babičky, ale i různí dobrovolníci z celé České republiky — bez jejich pomoci by kufříky nebyly tak nádherné. Každý výrobek je vyráběn s láskou pro odložená miminka, a tak je zde navázáno krásné propojení mezi generacemi.

Jak projekt vnímají zapojené porodnice? Je personál do projektu zapálený?

Karolína: Personál porodnice je zásadním článkem v našem projektu. Ochota a péče sestřiček ve všech porodnicích je nezměrná — právě díky nim jsou v kufříku uloženy první vzpomínky. Sestřičky do kufříků dávají náramek se jménem, který mají děti po narození na ruce, dále cedulku z postýlky a fotky miminka. Všechny tyto informace jsou vepsány do památníčků nebo přímo do kufříku. Všem sestřičkám, lékařům, pěstounům a dalším lidem, kteří se podílí na péči o odložená miminka, patří obrovské poděkování za jejich energii, kterou nejen našemu projektu věnují.

Máte k dispozici nějakou zpětnou vazbu z nových rodin dětí či přímo od dětí, které svůj kufřík již nějaký ten pátek mají?

Martina: Nádherné a velmi emotivní zpětné vazby máme především od pěstounů a adoptivních rodičů. Ozývají se nám ale také dospělí jednotlivci, kteří jsou sami „odloženými dětmi“ a potvrzují nám, jak nesmírně důležité jsou vzpomínky z dětství. Na zpětnou vazbu od samotných dětí si ale ještě chvíli počkáme…

Obligátní otázka na závěr: Jaké máte s Životem v kufříku plány do budoucna?

Martina: Přestože jsme již splnili náš cíl vytvořit fungující a udržitelný projekt a zapojit do něj 60 porodnic, stále nás trápí nedostatečné povědomí ve společnosti o problematice odložených dětí.

Iva: A protože se jedná o „nekončící“ projekt, naše priorita je zajistit dostatek kufříků vzpomínek pro odložená novorozeňátka v ČR. Chceme také více propojovat seniorskou populaci zapojením do projektu formou výroby pletených oblečků a hraček. V propojování generací vidíme velký smysl. Senioři, se kterými spolupracujeme, jsou z projektu nadšení a pro miminka vytváří vše vlastníma rukama, a hlavně s láskou. V tomto je projekt jedinečný, zrovna tak, jako je jedinečné každé narozené miminko.

Martina: Naším dalším aktuálním cílem je osvětová a vzdělávací činnost, a to nejen v problematice odložených novorozeňátek, ale také ve významu a práva ohrožených dětí na svůj vlastní životní příběh. Pro tuto činnost jsme vytvořili nový projekt s názvem „Životní příběh“.


Sdílet:

Rubriky